A. Savage - Thawing Dawn

Jsou desky, který budu mít už napořád spojený s touláním se. Pustím je a ty místa znova vidím. Hraje Idiot Wind od Dylana, je léto 2004. Měl jsem se chodit učit hrát na kytaru, ale po zkušební hodině jsem si peníze na výuku radši nechal. Dva večery v týdnu jsem se klidil z dohledu, aby si doma ničeho nevšimli. Toulal jsem se kolem potoka ve Vysočanech, ztrácel se v uličkách Libně, dal jsem si jedno, dvě piva, vrátil se do baráku, vzal ze sklepa odloženou kytaru, učil jsem se takhle skoro rok. Nebo Waves of Grain od Two Gallants, jaro 2007. Kopec, přes kterej většinou jel jenom jeden autobus, studená řeka a skály, na který jsem se občas vyšplhal, jen abych se nechal překvapit, kde pak budu.

Ovšem zdaleka ne každá deska je vhodná pro potulky, na to bacha. Ideálně musí tak nějak líně plynout, nestrhávat na sebe přílišnou pozornost, ale taky ji zvládat udržet klidně i několik hodin, protože jedna vycházka, jedna deska, takový jsou pravidla. Písně by se měly spíš nezúčastněně přelévat, jedna k další, změny tempa si určuje chodec sám. Tady dělá A. Savage školáckou chybu, ale v klidu, stačí, když píseň What Do I Do, nesmyslně dlouhou a překotně měnící dosavadní poklidnou atmosféru, vyměníte za Soul and Cigarette a Pretty Prizes z desky Milano od Daniele Luppiho a Parquet Courts.

Jdu s nima kolem řeky směrem na Ústí, což vysvětluje, proč je to všude tak beznadějně šedý. Prodírám se mlhou, dohlídnu akorát na ty šeříky u cesty. Vybavím si, jak jsem tam chodil jako malej. Dojdu zase do Kralup, to je nějakejch sedm osm kilometrů. Maj tam moc hezkou hospodu, otevírá každej den až ve čtyři, ale ve čtvrt na pět už je plná štamgastů. Je krásná, taková ta s kamnama, parožím a letitejma fotkama na zdech. Za tmy se vracím posledním vlakem a zkouším si vzpomenout, jestli jsem před odchodem přiložil do krbu. Ze sluchátek slyším „alcohol and isolation“, líp bych to nepopsal. Podzim 2017.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #80.