Američané A Place To Bury Strangers mají to nejlepší asi už za sebou. Největší slávy se dotkli v období dvou prvních alb, eponymního debutu a druhého "Exploding Head", v letech dalších už jenom přepírali osvědčené vzorce a oprašovali kostlivce ze skříně svého hřmotného experimentálního rocku. K žádné invenci nedochází ani na čtvrtém "Transfixation". Některým příznivcům brooklynského uskupení to možná bude stačit. Právě čerstvá řadovka nicméně ukazuje, že těžit z věrnosti svého proslulého trademarku věčně nelze.
Slastná deprese a požitkářské utrpení z dřívějších nahrávek se stává pouze depresí a utrpením a pro některé posluchače může být problémem desku vůbec doposlouchat. Skladby A Place To Bury Strangers si vždycky vyžadovaly ostřílenějšího hudebního fanouška, ale proniknout do jádra nového materiálu je tentokrát ještě složitější. Moc důvodů k tomu muzikanti totiž nedávají. Kromě další dávky sonického hluku a maniackého shoegazingu nepřináší nic, co by v druhých vzbuzovalo přílišnou touhu po hlubším bádání a bližším kontaktu.
Tracklist, který by mohl obzvláště ve své druhé části vyprávět příběh (Dostali jsme se tak daleko. Teď už je konec. Jsem tak čistý. Vyplň prázdnotu. Zemřu.), je na výraznější momenty chudý a k jejich spočítání by vám stačily prsty jedné ruky. Kupříkladu "Supermaster" je obstojné intro. Hrst záhrobních bas, hrst vrzajících strun a potemněla atmosféra posluchače... číst dále
Američané A Place To Bury Strangers mají to nejlepší asi už za sebou. Největší slávy se dotkli v období dvou prvních alb, eponymního debutu a druhého "Exploding Head", v letech dalších už jenom přepírali osvědčené vzorce a oprašovali kostlivce ze skříně svého hřmotného experimentálního rocku. K žádné invenci nedochází ani na čtvrtém "Transfixation". Některým příznivcům brooklynského uskupení to možná bude stačit. Právě čerstvá řadovka nicméně ukazuje, že těžit z věrnosti svého proslulého trademarku věčně nelze.
Slastná deprese a požitkářské utrpení z dřívějších nahrávek se stává pouze depresí a utrpením a pro některé posluchače může být problémem desku vůbec doposlouchat. Skladby A Place To Bury Strangers si vždycky vyžadovaly ostřílenějšího hudebního fanouška, ale proniknout do jádra nového materiálu je tentokrát ještě složitější. Moc důvodů k tomu muzikanti totiž nedávají. Kromě další dávky sonického hluku a maniackého shoegazingu nepřináší nic, co by v druhých vzbuzovalo přílišnou touhu po hlubším bádání a bližším kontaktu.
Tracklist, který by mohl obzvláště ve své druhé části vyprávět příběh (Dostali jsme se tak daleko. Teď už je konec. Jsem tak čistý. Vyplň prázdnotu. Zemřu.), je na výraznější momenty chudý a k jejich spočítání by vám stačily prsty jedné ruky. Kupříkladu "Supermaster" je obstojné intro. Hrst záhrobních bas, hrst vrzajících strun a potemněla atmosféra posluchače patřičně uvádí do stísněného světa "Transfixiation".
Ani punková "Straight" uhánějící ve zběsilém tempu není šlápnutím vedle. Je to jeden z klasických kompromisů APTBS - kvóty nastavené jejich stylem song splňuje, ale zároveň to není úplná terapie šokem, která by už mohla méně alternativní posluchačstvo odradit. Podobné léčebné metody jdou kapele každopádně i na čtvrtém albu. "Love High" vystupuje z tracklistu jako obří nahuštěná stěna kytar, od níž se z nesmírné dálky vrací v ozvěnách hlas Olivera Ackermanna. My Bloody Valentine by z podobného tracku měli zcela jistě radost.
Možná už menší by jim způsobil šestiminutový "Deeper". Ten jde skutečně až na dřeň, překračuje únosnou míru dekadence (a že ta byla u A Place To Bury Strangers vždycky značně rozšířená) a nájezdy rozběsněných a nevyzpytatelných instrumentů berou humor i nejednomu depkaři z povolání. A zatímco dřív by podobné hodnocení vlastně znamenalo pozitivní verdikt, nyní je poslech zkrátka jen bolestí, která žádné, ač lehce sebedestruktivní, nadšení nepřináší.
Zajímavým kusem je oproti tomu instrumentální "Lower Zone" s hlavním motivem oblečeným do asijského kabátku. Hudebníci nadějný nápad bohužel nerozpracovali dál a jeho stopáž se zastaví v čase 2:31. Mantru svého dřívějšího úspěchu formace zázračně objevuje až v závěru. "I Will Die" vznikla spontánně během zkoušení. Přesně podobný volný tok emocí, hráčské improvizace a anarchie funguje a místo, kam pohřbívají cizince opět staví do výsluní.
Škoda, že je tenhle nepříčetný epilog raritou mezi víceméně monotónním zbytkem, z "Transfixiation" tak převládá silný pocit zklamání a znechucení. Oliver Ackermann se nechal slyšet, že kdyby se mu někdy zachtělo zvuk svého projektu posunout jiným směrem, rovnou by tak udělal pod jinou značkou. Možná proto už nastala chvíle pokusit se muzikálně realizovat i jinak.
Komentáře